Do kdy má ještě smysl udržovat při životě staré auto? A kdy už je lepší koupit jiné?

Je to jakýsi bod zlomu ve vlastnictví každého auta. Můžeme jej mít rádi jakkoli, v určitý moment je už ale spíše na obtíž. Jak tu chvíli rozeznat dříve, než je pozdě?

 Své auto můžete mít rádi, jak chcete, ale pokud to je váš jediný vůz, který potřebujete používat i jako dopravní prostředek, ne jen jako hračku, dříve nebo později přijde moment, kdy je spíše přítěží než pomocí. Když je auto víc v servisu než na silnici, když účty za jeho provoz začnou být neadekvátní tomu, o jaký vůz se jedná.

Samozřejmě, toto je racionální hledisko a na to zejména fanoušci mají tendenci trochu zapomínat. A nemůžeme říci, že bychom jim nerozuměli. Pokud ale na své auto pohlížíte spíše racionálně, je vhodné identifikovat bod, kdy život s ním přestává být efektivní. Problém je, že poznat ho není zas tak jednoduché. Často si totiž říkáme, že „tohle ještě opravím a pak už budu jen jezdit”, což nemusí být pravda, nebo ne na moc dlouho. Může se za měsíc, dva, půl roku objevit něco dalšího a pokud si řeknete, že „když už jsem opravil tohle, přece ho teď neprodám”, můžete se dostat do nekonečné spirály výdajů nevedoucí k ničemu dobrému.

Pravda, z absolutního hlediska je téměř vždy levnější staré auto opravit, než koupit jiné, novější. I když by vás čekala investice v řádech desetitisíců korun, pořád většinou je méně, než byste zaplatili za lepší auto. Tím spíš, že to současné bez oné investice prodáte hůř. Jenže dívat se na věc optikou jedné opravy není moudré. Staré pravidlo říká se, že když suma cena výhledově nutných oprav dosahuje zhruba poloviny aktuální hodnoty vozu, je vhodné se začít dívat po jiném.

Podobně to může být rozumné, když opravujete sice drobnosti, ale zato pořád. Když se třeba pokazí jedno tlačítko stahování okna, za chvíli mohou odejít všechna další a dnes jich bývá klidně sedm. To spínač couvacích světel, to nějaké další čidlo, to hadička… Můžou to být věci, které koupíte za pár korun a opravíte sami doma, ale když jsou každý měsíc dvě, je to asi trochu moc. A nákladem tu pochopitelně nejsou jen díly a jejich výměna – muset jezdit s autem do servisu, nemít jej, když jej potřebujete apod. také představuje náklady.

Dalším znakem, že je vhodné se auta co nejrychleji zbavit, může být zvyšující se spotřeba oleje, i dávno před tím, než z výfuku začne vycházet modrý kouř. Ta může značit opotřebované pístní kroužky, jejichž výměna je velmi nákladná, nebo turbodmychadlo na cestě do věčných lovišť, nebezpečnou to věc zejména u dieselu. Anebo taky jen nefunkční ventil odvětrávání klikové skříně, problém za pár stovek.

Dalším příznakem je koroze. Ani relativně nová auta vůči ní nemusí být imunní, nicméně důkladné zbavení auta koroze může být velmi nákladné, podle toho, kde všude ji najdete. Prohnilé auto nikdo nekoupí, ale dokud půjde jen o omezené plochy, máte dvě možnosti – rychle ji nechat odstranit, nebo prodat celé auto. Půjčíme-li si rčení o lidské hlouposti, válku proti rzi vyhrát téměř nelze, ale bojovat přestat nesmíme.

Když přemýšlíte o změně auta a jezdíte něčím novějším, je také vhodné vzít v potaz případnou záruku. Pokud končí, riziko nenadálých nákladů na provoz stoupá. A pochopitelně, auto snáze a lépe prodáte, pokud mu ještě nějaký čas záruky zbývá (a to dnes může být klidně 7 let), než auto, kterému záruka zrovna skončila. A také tu pořád je psychologická hranice 100 tisíc kilometrů – její vliv na cenu je až překvapivě velký a přes veškeré pozitivní emoce spojené s dosavadním autem je prostě rozumnější prodat auto v momentě, kdy má na tachometru 99 tisíc km, než jej „pustit do oběhu” se 101 tisícem najetých km.

I „přerušení proudu oprav” bývá rozumnější, třebaže je po různých investicích scestné si myslet, že investované peníze dostanete zpátky. Je-li seznam oprav v posledním půlroce slušně dlouhý, můžete si samozřejmě říci o více peněz, než byste mohli před velkým servisem, ale jestli je dostanete, je druhá otázka. A v každém případě se vám těžko podaří koupit auto třeba za 150 tisíc, během půl roku a 40 tisíc korun za opravy zjistit, že to nebyl dobrý nápad, a pak za něj dostat 190 tisíc. Tak to prostě nechodí, nakonec i onen dlouhý seznam oprav může být pro leckterého kupce varující a může být lepší auto prodávat v dobrém stavu za běžnou cenu a příliš se nechlubit tím, jak nákladné bylo jej do dobrého stavu dostat.

Nechápejte nás špatně, tento článek není návodem pro ignorantské majitele, jak někomu prodat auto, které se jim začíná „sypat pod rukama”. Jde tu o nalezení vhodného momentu k prodeji, který je beztak vždy jen sázkou do loterie. Nikdy nemůžete s jistotou vědět, co se stane zítra, stejně jako to neví kupující. Je to hra, kterou obě strany obchodu hrají s omezenými informacemi a podnikají určité kroky na základě odhadů, předpokladů a tušení. Dopadnout lépe to vždy může pro toho či onoho, každý do toho jde s rizikem, kdy se prodávající vozu zbavuje za zlomek původní ceny a věří, že se mu to tak vyplatí, protože se rizik zbaví. A kupující zase jisté riziko přijímá, neboť auto za zlomek ceny nového kupuje a měl by si být vědom, že sleva není zadarmo – problémy mohou nastat. „Vyhrát” může obvykle jen jeden – ta „poslední oprava” někdy na dlouho poslední skutečně být může. A někdy také nemusí…

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *